Úryvek z knihy

Dnes milí čtenáři píši něco osobnějšího než předtím. Snad vás to osloví jako mě, když jsem jej psala.

Snad si to jednou přečteš.. Přítomnost okamžiku, štěstí, láska, pocit pokoje. Vděčnost, laskavost, úsměv, tlukot srdce, okamžik naprostého štěstí, pokoje, chvály, spokojenosti. Ten moment bych dala vše za pouhý okamžik sekundu s tebou. Sekundu ztratit se ve tvých očích, zastihnout tvou vůni. Zapamatovat si ji. Nezničit, tak vše co pohltilo tvou vůní, ale cítit ji a vypálit si ji do své paměti. Moct se dotknout tebe, tvých rtů, moct je ještě jednou políbit. Zachytit tvůj pohled.

Tohle si přece milenci přejí. Bytí nablízku. Zažít ještě pár okamžiků s osobou, ve kterou věřili => víru v lepší zítřky. To je totiž to co nás raní nejvíce. Ne zlomené srdce, ale zrazená důvěra a pošlapaná naděje. Naděje totiž umírá poslední a jako taková je poslední kapka, kterou člověk poskytne. Mnoho mužů mi zlomilo srdce, ale jen pár z nich mi zničilo mou důvěru v nich. Pošlapali mou naději a mnohdy ne jednou, ale opakovaně. Když vám něco takového udělá člověk, tak vás to rozbije a znova a znova.. a vy se snažíte pokaždé polepit vše, co z vás zůstalo. To je věc, která vás drží pohromadě. Ano, naděje, že bude (musí být) lépe. Protože co vám zbývá, když nemáte co slepovat a dávat dohromady. Jen to z toho písku vyrobit nové srdce. Roztavit ten písek až se spojí a stane se silnějším a odolnějším. A na to mnoho lidí (i já) zapomíná. Chce své srdce slepit, ale nejde to. Je to proto, že jej musíme přetvořit v něco víc. Přetvořit jej v silnější, laskavější, milovanější a vděčnější srdce než bylo předtím. Netrápit se těmi rty, které se jej už nedotknou, ale vzpomínat s láskou a s novou nadějí.. v lepší zítřky…