Myšlenky II.

Co když nás život bez chyb neinspiruje a neposouvá dále? Co když jen ze strastí v životě se z nás stávají lepší lidé? Říká se, že jsme Bohem opracovávaní do drahocenného kamene (diamantu), že nás zná (Jeremiáš 1:5)

„Než jsem tě zformoval v matčině lůně,

znal jsem tě.

Ještě než jsi přišel na svět,

posvětil jsem tě;

národům učinil jsem tě prorokem.“

Tento verš ke mně dlouho po rozchodu s mým manželem, ke mně mluvil a vždy když sis jej přečtu, mluví. Je na něm něco kouzelného. Je to jak se skladbou, kterou dokážu poslouchat i 5- krát za sebou a nemám dost. Nevím, zda to znáte či jste to už zažili. Někdy i mají slova takovou moc, vůně... Otevřít srdce a dovolit si to cítit. To je to kvůli čemu jsme byli stvoření. Nemyslíte si? Ne? Brát vám to nebudu a vy mi neberte tohle, prosím.

Byli jsme stvoření kvůli LÁSCE. A tomu, že ji můžeme prožívat, cítit, vidět a někdy i si na ni šáhnout. Dovolme si nejdříve milovat sami sebe. Když se naučíme milovat se bezpodmínečně můžeme se dál posouvat. Nebude to vždy růžové a bezbolestné, ale díky tomu odpuštění sobě samému za chyby, které jsme udělali nebo odpuštění druhým za zranění, které nám způsobily, nás posune. Možná to nebude hned. Rozhodně to nebude hned, ale časem to bude.

Možná vám to teď přijde směšné, ale uděláte pro mě jednu věc? Napište si sami sobě dopis. Dopis, ve kterém si děkujete, odpouštíte, napište to, co máte na srdci, ale napište si dopis pro sebe, pro své dnešní já, minulé či budoucí. Je to zcela na vás. Ale napište si jej a uvidíte, co vám to dá a vezme.